„Ve svém okolí znám minimálně tři nebo čtyři další rodiny, které nemají televizi,“ tvrdí jednačtyřicetiletý Jiří Raštica z Buchlovic. I on dokázal kouzlu fenoménu, jenž v posledních desetiletích výrazně změnil lidskou společnost, odolat. Zatímco většina národa ve vysílacím prime timu mezi osmou a desátou hodinou večerní sleduje thrillery, on si s manželkou raději popovídá o tom, jak se přes den měla, vypije deci vína nebo se svými třemi dětmi peče na zahradě na ohništi brambory.

„Volný čas, kterého mnoho nemám, chci využít aktivním způsobem. Rozhodně ne tak, že budu sedět před obrazovkou na gauči. Raději si vyjedeme někam na kole, zahrajeme na hudební nástroje. Nebo teď na podzim sbíráme trnky, hrozny či ořechy,“ říká Jiří Raštica, jehož rodina se taktéž celá věnuje folkloru on zpívá v buchlovickém mužském sboru, všechny tři děti chodí tancovat a žena vede folklorní soubor školní mládeže.

Televize je u babičky

Není přitom žádným odpůrcem moderní techniky. Ba naopak, nejnovější výdobytky lidského myšlení jej živí. „Jsem programátorem velké softwarové firmy. Pracuji na interních systémech určených k projektovému řízení. Po osmi až deseti hodinách strávených prací na počítači už se mi u jiné obrazovky vážně relaxovat nechce,“ uvádí Raštica další důvod, proč se v obchodě s elektrem ještě po televizi nikdy neohlížel. Přijímač by v jeho domácnosti měl nejvíce chybět třem dětem.

Nejstarší chodí do třetí třídy základní školy, o nejmladší dceru se starají v mateřské škole. „Náš Vašek se mě jednou zeptal, proč televizi nemáme. Myslím si, že ne snad proto, že by mu chyběla nebo by měl problémy v kolektivu. Jen si všiml, že ji ostatní mají a my ne,“ poznamenává Raštica.

O pohádky a kreslené hrdiny však jeho ratolesti zcela nepřicházejí. Mohou je sledovat na DVD v počítači. A také se těšívají k babičce. Tam ráno vstanou a televizi mají přímo v pokoji, takže si ji mohou hned pustit. Babičky jsou tu holt od toho, aby své vnoučky rozmazlovaly…

Místo televize má drobotina Rašticových doma zábavu, o které se může jejich vrstevníkům jen zdát. Kdo z nich třeba vyřezával vlastní rodinný totem? „Je z lípy, kterou sadil můj otec při osvobození Buchlovic na sklonku druhé světové války. Museli jsme ji skácet a bylo nám líto kmen rozřezat na polénka a spálit,“ vysvětluje hlava rodiny. Skrze folklor, zahradu, vinohrad, hudbu a další aktivity už zkrátka v rodině Rašticových není pro televizi místo. Alespoň prozatím. „Nevlastnit televizi pro nás není otázka principu. Až nebudeme mít co na práci a děti odrostou, tak si ji třeba pořídíme,“ uzavírá Raštica.